Jdu do toho, i když mám strach!

     Psalo se září 2010 a já poprvé vstoupila na akademickou půdu. Absolutně jsem nevěděla, co mě čeká, ale těšila jsem se. Konečně jsem cítila, že jsem někde dobře. Nemůžu říct, že zdravotní laborant by mě nebavil. Ale ve finále to pro mě v praxi nakonec bylo utrpení, protože potřebuji dělat kreativnější práci, než strkat vzorky do přístroje, počítat buňky apod. 

     A tak jsem se těšila, že konečně budu dělat něco kreativního – tvořit a předávat své dovednosti. Stejně jsem se ale bála. Bála jsem se, že jsem se zase spletla, ale zároveň byla neskutečně šťastná, že mi rodiče umožnili studovat druhou vysokou školu.

     V prváku jsme měli předmětů tolik, že slibované: “Jó, to na vejšce tam skoro ani nemusíš chodit, to je jen pár přednášek!” zmizelo kdesi v nedohlednu a my trávili ve škole celé dny. V mnoha případech dost nudné dny. Praxi ve škole jsme viděli jako pověstné slunce na konci tunelu a neskutečně jsme se na ni těšili. A nemýlili jsem se! Praxe byly vždy to nejlepší z akademického roku. Moc mě to naplňovalo a já věděla, že jsem se našla.

     Po čtyřech letech, kdy už jsme skutečně měli ve škole jen pár předmětů, se nás pár odhodlalo a zkusili jsme rozeslat své první životopisy. A já byla mezi nimi! Bylo to v půlce roku, a tak jsem úplně nepředpokládala, že by se někdo ozval hned od ledna, chtěla jsem o sobě spíš dát vědět. A povedlo se! Domluvila jsem se od září na jedné škole a těšila se, jak si to všechno hezky vymazlím a nachystám.

Nakonec se mi však ozvala ještě jedna škola. A já do ní vůbec nepsala!

     Že by pro mě měli práci hned od ledna! Zase další potvrzení, že když člověk něco moc chce, tak ho Vesmír vyslyší! Jenomže to byla práce v sociálně vyloučené lokalitě a já se moc bála, jestli to takhle bez zkušeností hned na začátku zvládnu. Všichni mě odrazovali, jenže mě to tam pořád táhlo. Ale co, vždyť je to jen půl roku, říkala jsem si.

    A nabídku tak – strachu navzdory – přijala. A byl to ten nejnáročnější půl rok, který jsem zažila. Zároveň ale nelituju, i když bych dneska mnoho věcí za ten půlrok změnila. A přesně tohle mi naskočilo v momentě, kdy jsem se rozhodovala, jestli jít do psaní blogu a všech těch věcí kolem. 

Bála jsem se a pořád se bojím.

     Bojím se, jestli se to vůbec bude někomu líbit. Jestli téma, které jsem si zvolila bude pro někoho stejně tak důležité jako pro mě. Jestli se budu umět vyjádřit tak, aby to moji čtenáři pochopili. Jestli toho vůbec vím o tom tématu dost… Objevila jsem v sobě mnoho strachů, ale také jsem si vzpomněla na své pedagogické začátky a citát od amerického psychologa Philipa Zimbarda, “že nejvíc nelitujeme věcí, které jsme udělali a nepovedly se, ale těch které jsme neudělali.”

A tak jsem tu. Stojím na startovní čáře, sice se strachem po boku, ale přesto jdu do toho! 

K.

 

"Miluji práci s dětmi a mým cílem je vychovat z nich sebevědomé a zodpovědné občany, kteří se nebojí udělat chybu. A proto nabízím pedagogům jednoduché a funkční pomůcky, které napomáhají rozvíjet růstovému, kreativní a kritické myšlení. Můj příběh najdete tady." Další informace můžete čerpat i ze stránky projektu na FB nebo z uzavřené skupiny, kde budeme sdílet tipy a triky a můžete zde najít plno dalších námětů :)
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • 17+9 tipů na úkoly, kterými můžete během adventu rozvíjet myšlení

    Stáhněte si můj eBook zdarma a pomozte dětem rozvíjet jejich myšlení.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Navštivte mě na FB